Zákeřná civilizační choroba

středa 19. červen 2013 08:40

Známe je všichni. Ten má strach mluvit na veřejnosti a ten zase musí být neustále ve středu pozornosti. Ta si kouše nehty a té se nedaří vyslovit slovo transcendentální bez zakoktání. Každý disponujeme jistou formou otravného chybování.

Nevím, zda-li jste si toho také všimli, ale dokud nás někdo neupozorní na jakousi zatracenou stránku života, tak jí nepropadneme. Jako když ve škole učitel poukáže na klasickou začátečnickou chybu, jak mnozí dovedou vyslovit toto cizí slovíčko. Ne ne ne, takto ne! Tak by to skutečně nešlo. A ono to tak přirozeně nešlo, dokud onu kouzelnou formulku nevypustil z úst a valná většina osazenstva si chybu aktivně neosvojila a ve své řeči ji nezačala používat. Do té doby se takováto výslovnost zdála nepřípustní, ba přímo směšná.

Funguje to tak i v dalších oblastech našeho bytí? Znuděná otravnou povinnou četbou jsem se kdysi začetla do návodu amerického mága D. Carnegieho, který svým čtenářům radí, jak překonat strach z mluvení. Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč se někdo bojí mluvit. Samo sebou mě tedy kniha zaujala.

V jedné kapitole vám autor hrůzostrašně popíše všechny chyby, kterých se vědomě či mýlkou dopouštíme. Jak směšně dokážeme působit před posluchačem a jak svá mluvidla nevedeme správným směrem. Naopak se připravujeme o správné rozvíjení umu řečnického, který otevírá nejedny vrátka. Velice podrobně se pak věnuje přirozené nervozitě, která popadne obyčejného člověka, má-li na veřejnosti prezentovat své myšlenky.

Proboha, dělám tyto chyby také? Červenám se a koktám? A nestrkám ruce do kapes? A nehoupu se ze strany na stranu? Jak to u všech všudy vypadám, když mluvím? Jsem těm lidem také pro smích? Popadl mě příšerný děs a nemohla jsem nemyslet na to, jak jsem do oné osudové chvíle dokázala bez nervozity a zcela přirozeně mluvit před větším počtem lidí. Dokud jsem se nedozvěděla, jakých hrozných chyb se mohu dopouštět.

Hned při nejbližší příležitosti, kdy jsem měla mluvit, se mě zmocnila příšerná panika a pokoušela jsem se vybavit si profesionální rady, kterými bych se měla jako správný řečník řídit. Pocítila jsem poprvé v životě nervozitu a nedokázala jsem zformulovat myšlenku, aniž bych myslela na to, že si dle návodu mám představovat své spolužáky včetně učitele ve spodním prádle. Mám zhluboka dýchat a nepropadat panice. Nedýchám moc nahlas (téměř jsem se dusila)? A nejsem červená? Netřese se mi hlas? Šílená panika, která mě do té doby míjela obloukem, se provokativně usadila v mé hlavě a zastínila všechny jinak ucházející nápady. Ta zpropadená kniha!

Podobně skvělou radu jsem dostala od kamarádky ohledně vaření zdravé ovesné kaše. Dle jejích rad jsem měla pro zlepšení chuti dodat nepatrnou špetičku soli. Přestože je kaše sladká, sůl tam prostě patří a tak to bez dalších zbytečných diskuzí je! Na otázku, zda-li to tedy není trochu zbytečné, přidávat chuťovým buňkám nepostřehnutelný slaný přídavek, schytala jsem ledově chladný pohled, který mě při víkendové snídani doprovázel během celého vaření (vařením rozuměj primitivní tříminutovou přípravu ovesné kaše). Ten se mi vybavil ve chvíli, kdy se mi zděšená sestra vyptávala na důvody mého šílené jednání, tedy solení sladké snídaně. S lehkým pocitem studu a rudými tvářemi jsem se pokusila o stejně ledový pohled, kterým mě obdarovala snídaňová rádkyně, a zrak jsem odvrátila k solničce. To přeci zvládnu! Něco tady nehraje, napadlo mě. Kolik je špetka? A co že znamená přídavné jméno nepatrný? Proboha, jak to s tou solí vlastně myslela? No co, nějak to dopadne! Téměř profesionálně jsem tedy odměřila nepatrnou špetičku bílého zázraku a nejistě zamíchala do bublající hmoty. Následky byly víc než neblahé. Od té doby téměř nic nesolím. Kdyby náhodou.

A stejným způsobem se šíří nevyléčitelná civilizační choroba, kterou tvoří a dál šíří sami lidé. V dobré víře ušetřit blízké i zcela neznámé osoby před stejnými neplechy, kterých se dopouštíme my sami, roznášíme strašlivé lidské viry a zatemňujeme mysl nezasažených lidí. Podvědomě máme pocit, že našich chyb by se měli vyvarovat i další lidé a snažíme se jim tak pomoci. Aniž tušíme, že pouze rozséváme další a další lidské nešvary.

 Barbora Milotová

První pokus

FanyJinak doporučuji12:3319.6.2013 12:33:42
FanySoli se nebát12:2819.6.2013 12:28:44

Počet příspěvků: 3, poslední 20.6.2013 10:57:50 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

První pokus

První pokus

První pokus

Blog první pokus slouží těm z vás, kteří si chtějí otestovat, jestli píší dobře. Stačí, když váš pokusný článek pošlete mailem a redakce ho zobrazí právě na tomto blogu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy