Renesance TGM 1968

sobota 6. březen 2010 07:11

Roku 1968 se u nás teprve plně a důsažně ozřejmilo, že všechny problematické alternativy, které měly překonat zavrhovanou pluralitní demokracii první republiky, ale od poválečné Benešovy „teorie mostu“ přes falšování a hanobení stalinismem byly předem odsouzeny jen ke krizím, se osvědčily pro národní společenství a jeho myšlenkové a politické determinanty jako totálně katastrofální.

Vůdčí postavy politické garnitury Pražského jara a jejího reformního vedení státního a stranického – především Svoboda a Smrkovský každý několikrát, i když příležitostně, v březnu a v září 1968 – uznávaly i oficiálně Masarykův neoddiskutovatelný přínos. Jejich výpovědi plné obdivu, uznání, někdy snad dokonce i pokory, vyrostly pro Sověty v jeden z mnoha „důkazů“ údajné „kontrarevoluce“ a v jednu ze zvlášť absurdních záminek pro zdůvodnění jejich agrese.


Bylo to ale především veřejné mínění a intelektuální ovzduší Pražského jara, které volalo pojednou Masaryka na pomoc k podpoře vlastních zájmů a projektů, k formulaci masarykovsky orientovaných perspektiv nebo aspoň k hledání jejich řešení. Tak Václav Havel, Jan Patočka, Václav Černý například nebo Klub angažovaných nestraníků či KAN 231. Rok 1968 teprve dovedl Masaryka veřejně a otevřeně do všech důsledků rehabilitovat. Je stále ještě nejasné, zda rok 1968 přejímal z Masarykova programu a odkazu dost nebo zoufale málo – nevyšla tehdy přece ani Česká otázka ani Otázka sociální a ani Rusko a Evropa, ty tři úhelné kameny Masarykova myšlení.


Na tom vůbec nic nemění zjištění, že Masarykova etická rigoróznost, někde dokonce až puritánství někdy těžko přijatelné pro člověka dneška od něj nemálo lidí odrazovaly – umělce, literáty bez sociologického náboje, filozofy nedorostlé formátu Patočky nebo Koháka, satiriky, materialisty. Nikoli ovšem studenty, humanitní intelektuály, novináře – vždyť Masaryk tenkrát vyvolával zaujaté sympatie i u mládeže, která ho vůbec nezažila a jejímuž pocitovému světu musel připadat nejeden jeho životní a myšlenkový zápas těžko srozumitelný. Jiným skupinám generace narozené kolem roku 1945 připadal Masaryk málo razantní, aktivní, pravičák, zdálo se jim dokonce, že je odrazuje dobově „podezřelým“ heslem příliš „abstraktní“ humanity a také ovšem domněle antikvovanými náboženskými základy svého myšlení. Masaryka jako absolutizovaného kazatele bez korektur pomasarykovských generací předkládala přece nejen rozsáhlá hagiografická literatura let 1919-1938 a 1945-1947, ale i mnoho kompendií, čítanek, edic citátů a aforismů i mýtotvorných legend, zvlášť neúnosně zjednodušená legenda osvoboditelská. Ty všechny musely modernímu člověku, jenž protrpěl šest let nacismu a dvacet let komunismu, znít poněkud triviálně, ne-li dokonce směšně.


Mnozí z těch, kdo brali v onom opojném jaru neskutečného zázraku humanizace světa do ruky svědectví a projevy jeho myšlenkového dědictví, prošli tak či onak, dlouhodobě či epizodicky fází protimasarykovských vulgárních ortelů pravicových i levicových – od Kramáře, Stříbrného, Perglera, Horkého, Dyka, Demla, Bohdana Chudoby po Kopeckého, Václava Krále, Jana Pachtu. Ale přece jen nebo snad právě proto po ztrátě naivních i fanatických iluzí svého svůdného mládí přistupovali k Masarykovi vstřícněji, vnitřně jej odprošovali za své poblouznění, chápali jeho znovuobjevovanou aktualitu jako signál k přehodnocení svého původního už nepřijatelného myšlenkového aparátu a vnímavě se zamýšleli nad jeho hlasem přes střídu generací. A přirozeně, byť by to snad na první pohled znělo kacířsky, jim objektivně pomáhala také důvěrná znalost protimasarykovských kampaní a bolestný prožitek jejich vlastního aktivního podílu na nich, i když v opuštění a zavržení toho prožitku nebylo ani teď dost vnitřní pokory. Vezměte si třeba tu vášnivou vlnu pobouřených protestů celé kulturní fronty proti nestoudné sovětské kampani proti Masarykovi v květnu 1968. Ne všichni, jistě, ale většina těch „rozhněvaných mladých mužů“ byli marxisté, snad nikoli všichni bez určité skvrny v minulosti, a přece to byli právě oni, kdo našel věrnost pravdě a tvrdě se ozval proti chorobné nenávisti těch, kdo bývali jejich nedotknutelnými idoly.


Zbavilo vskutku Pražské jaro úplně Masaryka všech mýtů a legend? Nebezpečí tvorby legend a antilegend na úkor dějinné pravdy leží při objevitelských návratech k démonizovanému mysliteli a státníku nasnadě a to by bylo jistě to poslední, co by Masaryk sám byl ochoten připustit. Jistě nenavazovalo Pražské jaro na masarykovské tradice jednostranně a nekriticky – ale právě v tom je jeho vklad.


Protože suverenita a nezávislost země byly už od března 1968 osudně ohrožovány, musel Masaryk přímo zákonitě vyrůstat v těch opojných měsících (a ještě osm měsíců po agresi) v obrovitý symbol oné suverenity – symbol zajímavý, podnětný, životný i pro ony dlouhovlasé mladé radikály, kteří jinak možná mohli považovat jeho myšlenkovou průbojnost někdy za trochu „profesorskou“, byli v tom jistě úplně vedle, ale to tak nerozhodovalo. Ovšem roku 1968 nám šlo o polidštění života a společnosti a to bylo přece vždy centrálním nervem ve všem Masarykově přemýšlení o humánní budoucnosti češství během půlstoletí jeho dráhy myslitelské a politické. A to, zdá se, cítili aspoň podvědomě i oni vlasatci, ta naděje a záruka příštího návratu k popíranému a pošlapávanému lidství.


Až emotivně vznícená renesance Masaryka v Pražském jaru objevovala v něm už od půle šedesátých let nečekaně podnětného partnera v osudovém dialogu češství se světem, partnera, který překvapivě dynamicky aktualizoval a regeneroval problémy a řešení unikající neprávem po tři desetiletí domácí společenské identitě. Takový Milan Machovec, Karel Kosík, Ivan Sviták, Robert Kalivoda, Jan Procházka, Ivan Klíma, Pavel kohout, Milan Hübl třeba to prokazují zcela nepochybně a výrazně. Zázračný rok 1968 tedy, žel příliš podmíněně a přechodně (pád celé společnosti do marasmu demoralizace po roce 1969), přinášel masarykovské odčinění zvrácených škod na lidské důstojnosti občanské společnosti a na morálním profilu tak komplikovaného, rozporného a nesamozřejmého češství soudobého.

PhDr. Ivan Pfaff, (*1925), historik specializovaný na 19. a 20. století. Žije v Německu.

První pokus

JardaAutore dik za clanek20:526.3.2010 20:52:16

Počet příspěvků: 1, poslední 6.3.2010 20:52:16 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

První pokus

První pokus

První pokus

Blog první pokus slouží těm z vás, kteří si chtějí otestovat, jestli píší dobře. Stačí, když váš pokusný článek pošlete mailem a redakce ho zobrazí právě na tomto blogu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy